Když jsem poprvé zaslechla, že bez černý (Sambucus
nigra) je zasvěcen Frau Holle a má svou temnou tvář, musela jsem se s tím nějak
srovnat. V mých vzpomínkách byly bezové keře opravdickou mateřskou náručí na
konci zahrady a za plotem, kam jsem se chodila schovat abych byla z očí, ale
stále na doslech.
Ale když jsem pečlivě probrala své
vzpomínky, některé z nich opravdu popisovaly rané poznávání zakázaného ovoce.
Jako děti jsme milovaly oheň, protože časté přednášky našich učitelů a rodičů o
nebezpečnosti zápalek z nás všech snad udělaly pyromaniaky. Krabička zápalek s emblémem klíče byla toho symbolem. Svou první
ukradenou krabičku jsem pochopitelně důsledně vyškrtala právě pod úkrytem bezových keřů.
Anebo jednou jsem v krmelci našla krystaly soli, které tam asi nedávno přinesl
myslivec. Vypadaly jako křišťál, nahlížela jsem skrze něj na slunce a do korun
borovic jako do jiného světa. Nemohla jsem si pomoct a jeden krystal jsem ukradla, protože to bylo
poprvé, co jsem měla přístup k něčemu tak fantastickému. Protože jsem se
bála, že bych dostala vyhubováno, schovala jsem ho do bezového keře, šla na oběd a... pak na
něj zapomněla. Když jsem si konečně vzpomněla, bylo už po deštích a krystal
byl pochopitelně pryč. Ale na stejném místě jsem našla spát suchozemskou
želvu! Že by šla po té soli? Těžko říct, ztráta krystalu mne už netrápila a
želvu jsem šťastně, ale velice opatrně donesla domů, kde mi ji rodiče dovolili
chovat.
Krádeže, pyromanie, exotické zvířectvo, to
vše se odehrálo v bezových keřích. Také píšťalky z bezu, panenky a první
řezbářské pokusy. Smradlavý bez a svíravá pachuť jeho plodů jsou opravdu něčím
zvláštní, jak Holdiny ochranné ruce, a jak těžký dech podzemí, skrývající drobná
dětská tajemství.
Žádné komentáře:
Okomentovat