Cesta do Helheimu

Cesta do Helheimu

(povídka)

„Probuď se, Gróo, probuď se, matko, budím tě
před mrtvých branou. Vzpomeň si jen, že sama vyzvalas syna
k své mohyle.“

Svipdagsmál

                Kráčel po chabě osvětleném schodišti. Necítil strach, věděl, že jenom musí udělat svou práci a zase odtud vypadnout. Nebyl zde nikdo, kdo by ho zastavil, nikdo mu nestál v cestě, když otevíral dveře malého pokoje. V šeru rozeznal osamělou ležící siluetu, napojenou na spoustu hadiček a přístrojů, jejichž světýlka šibalsky poblikávala. Ve vzduchu se vznášel nemocniční zápach lyzolu a moči.

   Vytáhl z kapsy stříkačku. Snad to ten feťák nespletl! Poslední, po čem by toužil, by bylo stát se vrahem své vlastní matky. Ale pouliční droga byla tím nejlepším řešením, co mohl ve své situaci sehnat. Když první kapky tekutiny pozvolna vnikaly do hadičky, nebylo již cesty zpět.

   Skvrnami pokryté ruce stařeny se zachvěly a jedna z nich sevřela přikrývku. Tělem proběhl třas, a pak znovu. Umělé plíce se rozběhly v novém rytmu, jako předtucha přicházející duše a přístroje se náhle rozblikaly světlem kolotočů. Vrásčitá stařena náhle bez varování otevřela oči a její kalný zrak bloudil po místnosti, až se zastavil na nočním návštěvníku.

   "Tak jsi přišel!" Zasípala. Dlouho nepoužívaný hlas jí selhával, ale on i přes tuto bariéru rozuměl každému jejímu slovu.

   "Sama jsi mi to nabídla. Že tady pro mě budeš." Pak se vzpamatoval a dodal, co se sluší.

   "Ahoj, mami."

Než mohla odpovědět na pozdrav, do dveří vtrhla noční sestra, vyděšená náhlým alarmem měřáků.

   "Co tady děláte! Zavolám ochranku!"

   "Počkej tady a nechoď nikam, ty cuchto!" Matčin panovačný hlas zněl náhle tak jasně, že ho to zaskočilo. A nebyl sám, i sestru to zastavilo v pohybu na prahu pokoje, odkud zírala jako uhranutá.

   "Myslíš, že nevím, co tady po nocích děláte s tím saniťákem? Jak tam vzadu řádíte?! Chčijete po sobě jako dvě kobyly! A ještě si to i nahráváte!" Uchechtla si a pak pokračovala. 

   "Tak mě buďto necháš promluvit si s mým synem a nikdo se nic nedozví, nebo si můžeš začít psát životopis!"

Uvědomil si, že matka už je teď plně při smyslech a přesně taková, jakou si ji pamatoval. Aspoň něco se nemění. Sestra pokývla hlavou a pomalu, jako myška, se vytratila. Moc staré čarodějnice byla zpátky.

   "Tak co tě trápí, synáčku?" Upřela svou pozornost zpátky na něj. Dojemná chvilka ze shledání byla dávno ta tam.

   "Mělas pravdu, mami. Ta mrcha, moje ex, chce vyplatit z baráku a z pozemků. Spolu se svým frajerem podplatili odhadce, aby jim vypracoval nadstřelený odhad... Kurevsky nadstřelenej odhad..." Odfrkl.

   " Já ti to říkala, viď?  Nikdy si neber křesťanku, neber si pokřtěnou ženu! Její líbezný úsměv je na rtech a zloba ukrytá v srdci! Zlomí ti jednou srdce! A vygruntuje šrajtofli, pochopitelně. A cos mi ty na to odpověděl? To bylo jenom samý 'neboj se, mami, ona taková není. Mohla bys víc věřit lidem?' Radou jsi pohrdl, matku jsi zavrhl! A teď tady stojíš, v příbytku smrti, a mučíš mé staré tělo na cestě do Helheimu!"

   "Jó, mělas pravdu, mami." Zopakoval. "Byl jsem mladej a zamilovanej. Tak promiň." Bylo lepší se nehádat.

   "Dobře synáčku. Vytáhni si sešit, nadiktuju ti, co máš dělat."

   "Můžu si to nahrát?"

   "Vytáhni sešit, jsem řekla!" Pak už nevyslovil ani slůvko odporu a zapsal a udělal vše tak, jak pravila.

Hovořila tak dlouho, až se za okny první ptáci začali překřikovat s hlukem města a sirén, stránky malého bločku hustě pokrývaly kouzla a tajemná znamení, a zsinalé březové kmeny, vystupující z temnoty, nahlížely do oken jako tváře viselců.

   "Tak už víš, co máš dělat?"

Uvědomil si, že najednou zní velice unaveně. Do očí mu vystouply slzy.

   "Jo, vím, mami. Díky. A... co bude teď s tebou?"

   "No, co by? Počkám si zas na kóma, až ty strašný bolesti ustoupí." Zasténala. Muselo to vážně dost bolet.

   "A pak... no, vyskočím zas z kůže, vystrčím svůj hamr ven. Jako duch budu chodit doktorům a návštěvám v patách a foukat jim za krk studenej vzduch!" Kašlavě se rozesmála. Vybavil si, že hamr je jakési čarodějnické astrální tělo, které jeho matka a jí podobní dokázali vymístit ze svého těla ven, když byli v extázi.

   "Je to dlouhá cesta přede mnou. Napřed na sever, a pak dolů, do podsvětí, kde panuje krutá a spravedlivá Hel. A já se po ní brzo vydám, jak je mi souzeno."

Zraky staré ženy začaly pomalu pohasínat, světýlka i věci potemněly,  ale kolem se jako vyřčené verše ještě vznášely útržky vizí věcí minulých i budoucích. V jedné z nich osamělý muž kráčel temnotou s injekční jehlou v kapse, aby vykonal nekromantický rituál.

   Obrátil se k odchodu.

   "Synáčku!"

   "Ano mami?"

   "Jsi ještě mladý. Nezavírej svoje srdce před láskou! Nebraň se jí, pokud přijde! Slib mi to! Slibuješ?"

A náhle němý pokývl hlavou a dveře nemocničního pokoje zapadly.