Cesta do Helheimu

Cesta do Helheimu

(povídka)

„Probuď se, Gróo, probuď se, matko, budím tě
před mrtvých branou. Vzpomeň si jen, že sama vyzvalas syna
k své mohyle.“

Svipdagsmál

                Kráčel po chabě osvětleném schodišti. Necítil strach, věděl, že jenom musí udělat svou práci a zase odtud vypadnout. Nebyl zde nikdo, kdo by ho zastavil, nikdo mu nestál v cestě, když otevíral dveře malého pokoje. V šeru rozeznal osamělou ležící siluetu, napojenou na spoustu hadiček a přístrojů, jejichž světýlka šibalsky poblikávala. Ve vzduchu se vznášel nemocniční zápach lyzolu a moči.

   Vytáhl z kapsy stříkačku. Snad to ten feťák nespletl! Poslední, po čem by toužil, by bylo stát se vrahem své vlastní matky. Ale pouliční droga byla tím nejlepším řešením, co mohl ve své situaci sehnat. Když první kapky tekutiny pozvolna vnikaly do hadičky, nebylo již cesty zpět.

   Skvrnami pokryté ruce stařeny se zachvěly a jedna z nich sevřela přikrývku. Tělem proběhl třas, a pak znovu. Umělé plíce se rozběhly v novém rytmu, jako předtucha přicházející duše a přístroje se náhle rozblikaly světlem kolotočů. Vrásčitá stařena náhle bez varování otevřela oči a její kalný zrak bloudil po místnosti, až se zastavil na nočním návštěvníku.

   "Tak jsi přišel!" Zasípala. Dlouho nepoužívaný hlas jí selhával, ale on i přes tuto bariéru rozuměl každému jejímu slovu.

   "Sama jsi mi to nabídla. Že tady pro mě budeš." Pak se vzpamatoval a dodal, co se sluší.

   "Ahoj, mami."

Než mohla odpovědět na pozdrav, do dveří vtrhla noční sestra, vyděšená náhlým alarmem měřáků.

   "Co tady děláte! Zavolám ochranku!"

   "Počkej tady a nechoď nikam, ty cuchto!" Matčin panovačný hlas zněl náhle tak jasně, že ho to zaskočilo. A nebyl sám, i sestru to zastavilo v pohybu na prahu pokoje, odkud zírala jako uhranutá.

   "Myslíš, že nevím, co tady po nocích děláte s tím saniťákem? Jak tam vzadu řádíte?! Chčijete po sobě jako dvě kobyly! A ještě si to i nahráváte!" Uchechtla si a pak pokračovala. 

   "Tak mě buďto necháš promluvit si s mým synem a nikdo se nic nedozví, nebo si můžeš začít psát životopis!"

Uvědomil si, že matka už je teď plně při smyslech a přesně taková, jakou si ji pamatoval. Aspoň něco se nemění. Sestra pokývla hlavou a pomalu, jako myška, se vytratila. Moc staré čarodějnice byla zpátky.

   "Tak co tě trápí, synáčku?" Upřela svou pozornost zpátky na něj. Dojemná chvilka ze shledání byla dávno ta tam.

   "Mělas pravdu, mami. Ta mrcha, moje ex, chce vyplatit z baráku a z pozemků. Spolu se svým frajerem podplatili odhadce, aby jim vypracoval nadstřelený odhad... Kurevsky nadstřelenej odhad..." Odfrkl.

   " Já ti to říkala, viď?  Nikdy si neber křesťanku, neber si pokřtěnou ženu! Její líbezný úsměv je na rtech a zloba ukrytá v srdci! Zlomí ti jednou srdce! A vygruntuje šrajtofli, pochopitelně. A cos mi ty na to odpověděl? To bylo jenom samý 'neboj se, mami, ona taková není. Mohla bys víc věřit lidem?' Radou jsi pohrdl, matku jsi zavrhl! A teď tady stojíš, v příbytku smrti, a mučíš mé staré tělo na cestě do Helheimu!"

   "Jó, mělas pravdu, mami." Zopakoval. "Byl jsem mladej a zamilovanej. Tak promiň." Bylo lepší se nehádat.

   "Dobře synáčku. Vytáhni si sešit, nadiktuju ti, co máš dělat."

   "Můžu si to nahrát?"

   "Vytáhni sešit, jsem řekla!" Pak už nevyslovil ani slůvko odporu a zapsal a udělal vše tak, jak pravila.

Hovořila tak dlouho, až se za okny první ptáci začali překřikovat s hlukem města a sirén, stránky malého bločku hustě pokrývaly kouzla a tajemná znamení, a zsinalé březové kmeny, vystupující z temnoty, nahlížely do oken jako tváře viselců.

   "Tak už víš, co máš dělat?"

Uvědomil si, že najednou zní velice unaveně. Do očí mu vystouply slzy.

   "Jo, vím, mami. Díky. A... co bude teď s tebou?"

   "No, co by? Počkám si zas na kóma, až ty strašný bolesti ustoupí." Zasténala. Muselo to vážně dost bolet.

   "A pak... no, vyskočím zas z kůže, vystrčím svůj hamr ven. Jako duch budu chodit doktorům a návštěvám v patách a foukat jim za krk studenej vzduch!" Kašlavě se rozesmála. Vybavil si, že hamr je jakési čarodějnické astrální tělo, které jeho matka a jí podobní dokázali vymístit ze svého těla ven, když byli v extázi.

   "Je to dlouhá cesta přede mnou. Napřed na sever, a pak dolů, do podsvětí, kde panuje krutá a spravedlivá Hel. A já se po ní brzo vydám, jak je mi souzeno."

Zraky staré ženy začaly pomalu pohasínat, světýlka i věci potemněly,  ale kolem se jako vyřčené verše ještě vznášely útržky vizí věcí minulých i budoucích. V jedné z nich osamělý muž kráčel temnotou s injekční jehlou v kapse, aby vykonal nekromantický rituál.

   Obrátil se k odchodu.

   "Synáčku!"

   "Ano mami?"

   "Jsi ještě mladý. Nezavírej svoje srdce před láskou! Nebraň se jí, pokud přijde! Slib mi to! Slibuješ?"

A náhle němý pokývl hlavou a dveře nemocničního pokoje zapadly.

Co byly Freyovy amulety a k čemu sloužily?

 Foto "Laponská stařena", L. Green.

Freyův amulet a Ingimund

Příběh volně převyprávěný dle Knihy o záboru země a Sagy o lidech z Vatnsdalu:
          
                 Ingimund byl norský statkář, kterému jistá laponská žena vyvěštila, že se jednou přestěhuje na Island. Na důkaz toho jej pobídla, aby se podíval do své peněženky, ze které mu prý něco zmizelo. Kupodivu se však nejednalo o peníze, které by proradná vědma nebohému muži otočila. Z peněženky  mu zmizel stříbrný medailon s podobiznou Freye. Vědma pravila, že Ingimund nedostane svůj amulet dříve, dokud nezačne kopat základy v nové zemi (Landnámabók). Ingimund celou záležitost konzultoval ještě i s dalšími "šamany", kteří mu do detailu popsali údolí, ve kterém se nyní medailon nachází.

                Statkář vždycky říkával, že se mu na Island nechce, a že nikdy neopustí půdu svých předků. Saga o lidech z Vatnsdalu popisuje, jak šel celou situaci následovně prokonzultovat ještě i se samotným norským králem Haraldem, na kterého všichni sice nadávali, ale když na to přišlo, chodívali si k němu pro radu, protože ho vlastně každý ve skrytu duše obdivoval.  
               Král na to řekl, že se možná Frey skrze amulet snaží sdělit své přání, že by byl rád uctíván v nové zemi. A tak prý to má Ingimund zkusit. Těžko říct, nakolik král skutečně viděl dopředu, a co z toho byla čistá vypočítavost hrabivého panovníka, který už si dělal zálusk na vyprázdněnou farmu.

               Ingimund si každopádně vzal královu radu k srdci a vyrazil na Island. A jak věštci předpověděli, objevil novou, travnatou zemi, pokrytou drobným porostem. Tváře osadníků se rozzářily novou nadějí, protože si dobře pamatovali na mořskou nemoc a strastiplné putování spolu s domácím zvířectvem na lodích! Ingimund neváhal a začal budovat Freyovi zaslíbený chrám. A jak bylo předpovězeno, během výkopových stavebních prací byl ztracený amulet skutečně nalezen. Akorát že byl tentokrát ze zlata!!!

Tu Ingimund pravil: "Je to skutečně pravda, že se člověk nemůže protivit svému osudu," a s dobrým pocitem na duši se usadil na místě, které nazval "Hóf" (Statek).

Co víme o Freyových amuletech? 

V době vikinské se značné oblíbenosti těšily dnes již méně známé zlaté plíšky většinou čtvercového tvaru, nazývané gullgubber (viz fotografie).Na těchto amuletech se setkáváme nejčastěji se dvěma postavami stojícími proti sobě, ale také se samotným Freyem nebo se zvířecími motivy, jako např. kanec nebo havran. H. Davidsonová se domnívá, že v případě Freye a dvojice postav by se mohlo jednat o kult Vanů, kde je buďto zpodobněn Frey a Freyja, nebo posvátné manželství mezi Freyjem a Gerdou. Pro zajímavost, těchto plíšků bylo nalezeno několik tisíc a datují se od doby migrace národů až po dobu vikinskou. Značná množství byla nalezena v chrámových prostorách. McKinnell se pokouší se vidět za hromadami zlatých plíšků kult Ingviho, o kterém se toho moc neví, neboť byl ztotožněn s Freyem. Také si myslí, že toto zlato mohlo být zdrojem příjmu šlechtice, pod jehož správou se posvátné místo nalézalo.

Prvotní vražda v indoevropských mýtech

Severské mýty hovoří o Ymim, který byl první bytostí a živil se mlékem krávy Audhumby. Později byl zabit Ódinem a jeho bratry, jeho tělo bylo rozděleno, a z těchto komponent byla stvořena naše země.

Ymiho jméno koresponduje s protoindoevropským *yemós, což znamená „dvojče“. V protomýtu vystupují Yemós a jeho bratr Mánu. Mánu zabije svého bratra a vytvoří z něj zemi stejně jako Ódin (z kostí skály, z krve vodstvo atd.). 

V mýtech indoevropské rodiny se často proměňují vztahy a okolnosti. Velmi výrazně je upraven římský mýtus, kde z dvojčat Romula a Rema (Remus=Yemós), odkojených vlčicí místo Audhumbly, zabije Romulus Rema a založí Řím (=rozdělí zemi).

Prvotní mýtus obsahuje ale daleko víc; z dvojčat či párových dvojic se stávají hraniční opozita života a smrti. Smrt není konec, ale stává se skrze akt stvoření počátkem života nového. Z toho vychází pochopení konceptu posvátných obětí; smrt je potřeba k tomu, aby udržovala kontinuitu života v běhu. 

Ilustrace Ymiho pochází od Katharine Pyle.

Strašáci

                Víra v magickou moc strašáků v poli, či antropomorfních postav, umístěných v krajině, sahá možná daleko hlouběji než k hororům S. Kinga. Nevěříte?

 

"Plášť svůj jsem navlékl
v širém poli
na staré strašáky
a hned z nich rozvážní
reci se stali.
Na posměch je nám nahý muž."                                           



Hávamál 49.

        Výraz trémǫnnom (ssev.), který Heger a Kadečková překládají jako "strašáky", bychom mohli přeložit také jako "lidi z větví", čili idoly. Vypravěč, snad Ódin, jim pomocí oblečení propůjčuje lidskou hodnotu a činí z nich tak svoje společníky, podobně, jako když ve Völuspě bohové stvořili z vyplaveného dřeva člověka.

V příloze jsou některé dochované antropomorfní idoly, které se u germánských a slovanských národů objevují od mezolitu až po ranný středověk. Na první fotografii je moje spontální rekonstrukce podobného rituálu před několika lety, na poslední fotce jezero Oberdorla s plánovanou "oficiální" rekonstrukcí ženského idolu a jeho zasazením do krajiny.

Vǫlsa þáttr. Linu, Laukaz, (Fehu), pokračování a praktická aplikace…

Volsiho příběh (Vǫlsa þáttr, také někdy překládaný jako 'Příběh o čurákovi') popisuje vytváření kouzla plodnosti. Na statku porazili koně a čeledín jeho penis původně zahodil do bláta. Farmářka jej ale vzala, osušila v kuchyni a to celé spolu s bylinkami pro konzervaci a pórkem (laukaz) omotala lněným plátnem. Všechny tyto tři ingredience představují magické atributy plodnosti. Podle příběhu byl balíček uložen v truhle, odkud jej obyvatelé statku po večerech vyjímali a pronášeli nad ním krátké modlitby a recitovali verše. Fungovalo to tak, že poté co někdo pronesl svou řeč, podal falus vedle stojícímu, až se v účasti na večerní ceremonii vystřídali všichni. Falus nabyl na síle a na objemu, takže byl údajně schopen sám stát vedle staré farmářky.

Koňský falus je atributem boha Freyje, a výše uvedené kouzlo bylo pravděpodobně provedeno za účelem ochrany a prosperity statku. Sexuální podtext v severské magii, zejména pak v seidu, lze nalézt rovněž a kolem magických holí, gandů, se objevuje celá řada spekulací. Můžeme se setkat i názorem, že tyto gandy jsou předobrazem budoucích čarodějnických košťat a s nimi spojených mýtů, případně jsou také atributem přeslice, kterou ženy drží mezi nohama. Ódinovým gandem bylo nejspíš jeho kopí Gungnir, jelikož i on byl znalcem seidu.

Jak už bylo dříve řečeno, Linu (lin, lina), len, je jakýmsi symbolickým katalyzátorem. Ačkoliv v příběhu slouží lněné plátno zcela pragmaticky jako omotávka, podle jiných runových formulí jde o deklaraci „síly“ lnu. Dle Thorssona lze záměrně používat lněný olej k ředění pigmentů, do kterých se přidá pár kapek krve a malým střepem ve tvaru trojúhelníku se tato směs nanáší do vyrytých run, čímž se rituálně barví. Rytec run tak symbolicky vyjadřuje svou vůli a svou sílu.
(Na obrázku je rekonstrukce příběhu; falus byl použit z býka, který je alternativou plodnosti; byl zavěšen na hák a vysušen. Na délku může mít přibližně 50 cm. Jinak byl použit běžný pórek, svázáno lněným pruhem plátna. Kolem leží atributy laukazu – cibule a česnek, spolu s jablky, symboly podzimu i věčného mládí. Celé je to položeno na kus látky s květinovým motivem; můžeme si povšimnout modrých květů „lnu“. Nad symbolickým atributem byl recitován Vǫlsa þáttr a galdrována formule Linu, Laukaz.)

Amor fati

Amor fati -- miluj svůj osud,

je heslo, které si oblíbili jak Markus Aurelius, Epiktétos, tak také později i Friedrich Nietzsche (např. v knihách Ecce homo a Radostná věda). Znamená to, že bojovník i když zpravidla tuší, že to pro něj neskončí dobře, přesto netouží po útěku z nesnadné situace, ale naopak jde do toho naplno až do konce. Takto bychom mohli chápat přístup mýtických hrdinů, nebo případně i Ragnarok...

Ilustrace: Sigurdův a Brynhildin pohřeb, C. Butler