Strašáci

                Víra v magickou moc strašáků v poli, či antropomorfních postav, umístěných v krajině, sahá možná daleko hlouběji než k hororům S. Kinga. Nevěříte?

 

"Plášť svůj jsem navlékl
v širém poli
na staré strašáky
a hned z nich rozvážní
reci se stali.
Na posměch je nám nahý muž."                                           



Hávamál 49.

        Výraz trémǫnnom (ssev.), který Heger a Kadečková překládají jako "strašáky", bychom mohli přeložit také jako "lidi z větví", čili idoly. Vypravěč, snad Ódin, jim pomocí oblečení propůjčuje lidskou hodnotu a činí z nich tak svoje společníky, podobně, jako když ve Völuspě bohové stvořili z vyplaveného dřeva člověka.

V příloze jsou některé dochované antropomorfní idoly, které se u germánských a slovanských národů objevují od mezolitu až po ranný středověk. Na první fotografii je moje spontální rekonstrukce podobného rituálu před několika lety, na poslední fotce jezero Oberdorla s plánovanou "oficiální" rekonstrukcí ženského idolu a jeho zasazením do krajiny.

Očarované zbraně – hlavice kopí

Jména a názvy psané v runách hrály u Germánů v době železné velký význam, takže např. Pollington je toho názoru, že přiřazování jmen zbraním nebo koním mělo směřovat k posílení či upevnění jejich žádaných vlastností. Podle jiné teorie se také může jednat o jména nositelů. Nevíme přesně, zda a jaké magické rituály byly kolem zbraní prováděny, nicméně Pollingtonovu teorii považuji za velmi pravděpodobnou. Každopádně je třeba uvědomit si, že umísťování těchto nápisů na předměty probíhalo v době, kdy bylo pouze pár jedinců gramotných, tudíž se i dle skeptičtějšího Looijengy jednalo o pečlivě hlídané umění, dostupné pouze úzké vrstvě vzdělaných jedinců. 

Dnes se podíváme na několik kopí, které představují jedny z nejstarších runových nálezů vůbec; první z nich pochází již z druhé poloviny 2. století, následující dvě hlavice spadají do gótského období:

Místo nálezu, datace: Øvre Stabu, Norsko (2. stol.)
Nápis: ᚱᚨᚢᚾᛁᛃᚨᛉ, raunijaz
Překlad: „ten kdo zkouší; tester“



Místo nálezu, datace: Dahmsdorf, Německo (3.-4. stol.)
Nápis: ᚱᚨᚾᛃᚨ, ranja
Překlad: „útočník, směrovač“


Místo nálezu, datace: Kowel, dnešní Ukrajina (3. stol.)
Nápis: ᛏᛁᛚᚨᚱᛁᛞᛊ, tilarids
Překlad: „ten kdo dosáhne cíle; zaměřený jezdec“








Literatura: Pollington, Looijenga, Flowers, Antonsen, Barnes.

Runy vítězství (sigrúnar)

Nedávno internetem proběhla fotografie jedné postavy ze seriálu Vikings s dvojitou runou tíwaz, namalovanou na čele. Co víme o významu této runy a jak byla skutečně používána?

Brynhilda v Sáze o Völsuzních učí Sigurda tomuto runovému kouzlu:

„Znej runy vítězství,
a v jilec je vryj,
chceš-li moudrost mít;
vryj je na čepel,
vryj je na hrot
a dvakrát doplň Týa.“

Podobné kouzlo je rovněž zmíněno Písni o Sigrdrífě, jež je odlišnou variantou Sigurdova příběhu. Vzhledem k tomu, že poslední řádek v originále zní „ok nefna tysvar Tý“, sloveso „nefna“ znamená „doplň, zvolej, vlož“.

S vícenásobnou runou Týr/Tíwaz se můžeme setkat i v případě některých nalezených runových nápisů, což by mohlo podpořit teorii, že (bind)runy vítězství byly v minulosti skutečně prakticky používány.

R. I. Page zmiňuje dva anglosaské nálezy: kopí z Holborough, které pochází ze 7. století a jílec z Favershamu, ke kterému přidávám ilustraci s jasně viditelnou vyškrábanou bindrunou.

Na dánském brakteátu z Køge se nachází bindruna, která je interpretována jako 3x tiwaz a podobnou šestinásobnou bindrunu můžeme vidět i na konci Kylverského kamene (obrázek).

Kromě toho, nápisy vzývající Týra, boha války, můžeme nalézt na zbroji i v mnoha jiných podobách; na helmě z Negau, která byla zakopána v 1. století př.n.l., čteme nápis HARIGASTITEIWA, přičemž Teiwa je Teiwaz=Týr (viz obrázek). K tomu poslednímu byly vzneseny pochybnosti, zda lidé v té době lidé Teiwaze/Týra již znali.

Helma z Negau byla vyrobena cca 300 let př.n.l., pravděpodobně Etrusky, neboť nese rysy této kultury. Nápis je však datace mnohem mladší, 100-50 př.nl. Vlčková soudí, že původ tohoto boha lze hledat již v době indoevropské jazykové jednoty. Omezíme se tedy na Markeyho interpretaci z r. 2001, dle které je Harigasti překládáno jako "kněz" a Teiwa jako "bůh", proto-Týrovská entita. Harigasti může být také osobní jméno.

Zlatý brakteát z 5. století, Lakenheath

Na zlatém brakteátu je vyobrazena hlava v přílbě, pravděpodobně Romulus a Remus s vlčicí, runový nápis, hvězda, spirála a jiné ozdobné prvky.
Podle nedávného výzkumu je runový nápis překládán jako "vytí vlčice" (odkaz na vlka na minci) a "odměna příbuzného". Runy jsou Anglo-Fríské a je pravděpodobné, že brakteát byl vyroben v Šlesvicku-Holštýnsku nebo v jižní Skandinávii a přivezen do Anglie prostřednictvím osadníků.

Fotografie jsou z Britského muzea.

Mjölnir z Købelevu (Dánsko)

Poměrně nedávno, v r. 2014, byl v dánském Købelevu objeven malý přívěšek z 10. století ve tvaru Thórova kladiva. Na části kladiva se nachází runový nápis „H M A R x I S“, který byl přeložen jako „kladivo je“, čili „toto je kladivo“. Nápis není moc zručně proveden, S je obráceno a kladivo by zřejmě mělo být zapsáno jako „hamar“. Dále by se dalo spekulovat nad syntaxí celé věty. Proto se uvažuje ještě i o jiných možnostech výkladu nápisu.
Na ručce kladiva se nachází tři (dva?) soustředné trojúhelníky, které by mohly být s trochou fantazie interpretovány jako valknut.
Obrázky kladiva pochází z Národního muzea v Dánsku

Kragehul I (DR 196 U)

Kragehul I (DR 196 U)
Datace: 200 – 450 n.l.
Nápis ve Starším futharku.

Volný překlad:
ek e⸗rila⸗z asugisalas m⸗uh⸗a h⸗aite g⸗ag⸗ag⸗a ginu g⸗ah⸗e […] lija […] hagala wiju big–[…][
Já, Herul (runový mistr nebo "šlechtic"), Asugisalas, zvaný Muha (znaky)

Ginugahelija Hagala wiju bi g[aia].
Tento znak zasvěcuji krupobití, jež ničí přílby. (Dle Düwela)
I když se často můžeme setkat s nápisy, u nichž si interpretačně nemůžeme být jistí, jestli se jedná o podpis, věnování nebo zda jde skutečně o nějakou magii, tento nápis vyrytý v násadě kopí je jiného charakteru. Podobně jako jiné "nesmyslné" shluky run či rytmická zaříkadla (mistil, kistil, thistil) může ilustrovat, že magické používání run představovalo součást nejstarší germánské víry. Kromě již zmiňované bindruny, která je dnes v magii používána „pro štěstí“ a nazývá se "gibu auja", se můžeme setkat i s jistou formou kletby v druhé polovině nápisu, kdy je volána runa Hagalaz – krupobití. Kopí je tedy zasvěceno silám destrukce.
Ovšem podle jiných autorů, např. MacLeod/Mees, lze nápis přeložit jako „křičel jsem rázně a kroupy jsem vtělil do kopí“. Trochu mi to nedá nevzpomenout si na galdy, mocně zpívané Enoksenem, rovněž i na původ slova „gald“, odvozený od krákorání. Je možné, že během magického obřadu po vyrytí run skutečně docházelo ke zpěvu galdů, které měly runy přivést k životu, podobně jako to děláme v soudobé runové magii.

Vzpomínka na Temnou Matku

Když jsem poprvé zaslechla, že bez černý (Sambucus nigra) je zasvěcen Frau Holle a má svou temnou tvář, musela jsem se s tím nějak srovnat. V mých vzpomínkách byly bezové keře opravdickou mateřskou náručí na konci zahrady a za plotem, kam jsem se chodila schovat abych byla z očí, ale stále na doslech.

Ale když jsem pečlivě probrala své vzpomínky, některé z nich opravdu popisovaly rané poznávání zakázaného ovoce. Jako děti jsme milovaly oheň, protože časté přednášky našich učitelů a rodičů o nebezpečnosti zápalek z nás všech snad udělaly pyromaniaky. Krabička zápalek s emblémem klíče byla toho symbolem. Svou první ukradenou krabičku jsem pochopitelně důsledně vyškrtala právě pod úkrytem bezových keřů. 

Anebo jednou jsem v krmelci našla krystaly soli, které tam asi nedávno přinesl myslivec. Vypadaly jako křišťál, nahlížela jsem skrze něj na slunce a do korun borovic jako do jiného světa. Nemohla jsem si pomoct a jeden krystal jsem ukradla, protože to bylo poprvé, co jsem měla přístup k něčemu tak fantastickému. Protože jsem se bála, že bych dostala vyhubováno, schovala jsem ho do bezového keře, šla na oběd a... pak na něj zapomněla. Když jsem si konečně vzpomněla, bylo už po deštích a krystal byl pochopitelně pryč. Ale na stejném místě jsem našla spát suchozemskou želvu! Že by šla po té soli? Těžko říct, ztráta krystalu mne už netrápila a želvu jsem šťastně, ale velice opatrně donesla domů, kde mi ji rodiče dovolili chovat.

Krádeže, pyromanie, exotické zvířectvo, to vše se odehrálo v bezových keřích. Také píšťalky z bezu, panenky a první řezbářské pokusy. Smradlavý bez a svíravá pachuť jeho plodů jsou opravdu něčím zvláštní, jak Holdiny ochranné ruce, a jak těžký dech podzemí, skrývající drobná dětská tajemství.